těší mě, jsem Kristýna Podruhová

Jak už to tak někdy bývá, i mě kdysi potkalo období, kdy jsem začala přemýšlet nad tím, kdo jsem, kde bych ráda jednou byla a čemu chci skutečně věnovat svůj čas. V té době se mi shodou okolností dostala do ruky kniha o IKIGAI - japonském umění šťastného života a velmi mne oslovila.

IKIGAI je stav harmonie mezi:

Tím, co člověk miluje (vášeň),
V čem je dobrý (schopnosti),
Co svět potřebuje (užitečnost),
Co nás uživí (práce nebo finanční stabilita).

Teorie je taková, že když se všechny tyto čtyři oblasti překrývají, nachází člověk své IKIGAI – smysl, který mu dává motivaci a radost ze života. To se mnou hodně zarezonovalo a zásadně ovlivnilo můj život.

má cesta keramičky

Cesta k nalezení mého IKIGAI začala ve studiu „Keramika srdcem“, kde jsem se naučila základům keramického řemesla a od té doby jsem s ním už nikdy nepřestala. Od prvního dotyku hlíny jsem cítila, že se při výrobě keramiky dokážu dostávat do stavu, kdy nehlídám čas, jsem tady a teď a cítím se úplně ve flow. Hodně mi také pomohlo, že jsem vždy měla poblíž někoho, kdo se mnou sdílel své znalosti a zkušenosti s tímto krásným řemeslem. Stojím tedy na ramenou těch, kteří mi pomohli a děkuji za to.

Speciálně bych ráda zmínila Martina Kuciela, kterého možná znáte, protože už od něj třeba také vlastníte nějaký ten hrneček nebo misku. Ač máme oba rozdílné rukopisy, Martin je od začátku mým skvělým parťákem – i proto, že jsme s keramikou začínali ve stejnou dobu. Sdíleli jsme spolu své radosti a strasti, spolu jsme také zakládali naši první keramickou dílnu v pražských Holešovicích a i díky němu se nadále zdokonaluji v procesu výroby vlastních glazur a v celkovém chodu dílny. Jsem opravdu vděčná, že jsem Martina na své cestě potkala.

V dílně v pražských Holešovicích

Po několikaleté praxi v dílně v Holešovicích mě láska zavála do Českého Krumlova, kde nyní žiji se svojí rodinou a časem jsem si zde vybudovala i vlastní skromnou dílnu. Točím keramiku, kolem mě běhají naše děti, manžel je u pracovního stolu a dovnitř svítí okny sluníčko. Tak to tu často vypadá. Tady se také společně věnujeme práci na našem dalším rodinnému projektu s názvem Český soběstačný dům. V keramice jsem objevila své IKIGAI a proto také na každý svůj výrobek vyrývám právě nápis "mé IKIGAI". Jsem každý den vděčná za to, že se mohlo vše takto harmonicky poskládat.

Keramika mě zároveň těší, trápí, zkouší a posouvá. Nic mi nedaruje jen tak. Vidím v ní smysl i proto, že přináší užitek dalším. Baví mě hledat nové nápady a po mnoha selháních najít řešení. Má keramika žije s lidmi, pro které ji dělám – uvědomuji si, že je s nimi často v těch nejintimnějších chvílích – při společné snídani, na nočním stolku před tím, než jdou spát. To je pro mne závazek a zároveň krásná představa, stejně tak jako představa, že některé mé kousky mne snad i přežijí. Budou tu třeba dále i po tom, co já už ne. To vše a mnohem víc je pro mne keramika, "mé IKIGAI". Jsem moc vděčná, že mě v životě potkala a mohu ji sdílet i s vámi.

deník vděčnosti

Velkou součástí filozofie IKIGAI a mého života je element vědomé vděčnosti. I když se v praktikování IKIGAI snažím zdokonalovat, sama často pociťuji touhu si více vědomě vážit lidí, událostí, zážitků, ale i věcí kolem sebe a myslet na to, kým si přeji být pro sebe a pro druhé. Kromě keramiky jsem milovník knih o seberealizaci, lásce či životním poslání. Jednu, která mi chyběla a nikde jsem ji nenašla, jsem se rozhodla stvořit - nejprve sama pro sebe a poté i pro vás. Tak vznikl můj Deník vděčnosti.